Nejtěžší Otčenáš

"Otče náš, jenž jsi na nebesích"

"Ano, co je?"

"Nepřerušuj mě, modlím se."

"Ale vždyť jsi mne právě oslovila."

Já, že jsem s tebou mluvila? Ne, vlastně ne. To se prostě tak modlíme. Otče náš, jenž jsi na nebesích."

"A teď zase, úplně jasně se mnou mluvíš. Co pro tebe mohu udělat?"

"Posvěť se jméno tvé."

"Myslíš to vážně?"

"Co mám myslet vážně?"

"Jestli skutečně chceš posvětit moje jméno. Co to pro tebe znamená?"

"To znamená... To znamená.... U všech všudy, vlastně ani nevím, co to znamená. Jak to mám vědět?"

"To jednoduše znamená, že mě chceš ctít, že jsem pro tebe jedinečně důležitý, že moje jméno je ti drahé.

"Aha, tak je to tedy. Ano, už tomu rozumím.

Přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi."

"To je pěkné, ale děláš pro to taky něco?"

"Aby se stala tvoje vůle? Přirozeně! Každou neděli chodím do kostela. Přispívám na misie a na Charitu."

"Myslím tím něco jiného. Chtěl bych, aby byl tvůj život v pořádku. Aby ses zbavila návyků, kterými jdeš jiným na nervy, abych měl vliv na tvůj život..."

"Proč mi to vlastně vyčítáš?! Co si myslíš o těch skalních katolících, kteří sedí v kostele každou neděli v poslední řadě, na ty se podívej!"

"Promiň!, Myslel jsem, že se upřímně modlíš o to, aby přišlo moje království a stala se má vůle. Víš, a to začíná právě u toho, kdo se o to modlí."

Ano, to se mi vyjasnilo, ale mohla bych se domodlit?"

"Chléb náš vezdejší dej nám dnes..."

"Promiň, že tě zase přerušuji,. Až budeš mít chvilku klidu, přemýšlej o tom, o co mě vlastně prosíš. Myslím, že je ti jasné, že nejde o ten chleba, který kupuješ každé ráno u pekaře."

"A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům..."

"A co Petra?"

"Petra, moje sousedka, hm... už s tím zase začínáš. Víš přece, že se mnou věsí v prádelně prádlo. Pak ještě o mně špatně mluví v obchodě. A pak večer, když přijde manžel z práce, samozřejmě musí se ometat na schodech, aby se na něj mohla usmívat a dělat pěkné oči."

"Ano, vím, vím! Ale co jsi se vlastně modlila?"

"Ano, ale já jsem to tak vlastně nemyslela."

"Aspoň pravdivost ti nechybí. Nevadí ti nosit v sobě tolik zahořklosti a odporu?"

"Ano už jsem z toho nemocná."

"Vidíš, a zde tě právě chci uzdravit. Odpusť Petře a já odpustím tobě. Může se stát, že Petra zareaguje směšně. Možná ti přestane hlídat děti. Ale ty sama budeš mít pokoj v srdci."

"Hm, nevím, jestli se k tomu překonám."

"Neměj strach, pomůžu ti."

"A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého."

"S radostí, přesně to chci udělat. Vystříhej se všech lidí a situací, které tě vedou do pokušení."

"Jak to myslíš?"

"Znáš přece svoje slabosti, svou nespolehlivost, pohodlnost, svoje zacházení s penězi, agresemi a řečmi o druhých. Nedávej těmto pokušením šanci."

"Myslím, že to byl ten nejtěžší Otčenáš, který jsem se kdy modlila. Poprvé ale to má také něco do činění s mým denním životem."

"Dobře, a teď jdeme dál, v klidu se domodli."

"Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen."

"Víš, co je krásné? Když mne lidé jako ty začnou brát vážně, když se začnou upřímně modlit, naslouchat mi a potom konat moji vůli, pak najednou pocítí, že je jejich život šťastnější a spokojenější."