Karikatury Boha

To, co si mnoho lidí  představuje pod pojmem Bůh,

díky bohu neexistuje. Karl Rahner

   Bylo by těžké (a dokonce arogantní) chtít definovat Boha, který přesahuje všechny naše kategorie a pojmy a vymyká se lidské představivosti. Naše představy o Bohu mohou být totiž natolik vzdálené skutečnosti, že náš vztah s ním spíše narušují než umožňují. Nakonec  i mnozí nevěřící odmítají nikoli Boha, ale jakousi jeho karikaturu, o níž se domnívají, že představuje Boha, protože jim jej někdo takto prezentoval.

   Naštěstí se nám ale sám Bůh přiblížil v Kristu Ježíši: Kdo vidí mne, vidí Otce (J 14, 9), abychom ho alespoň částečně mohli poznat, a tak s ním mohli navázat vztah. Zkusme tedy metodou „loupání cibule“ (odborníci by řekli „negativní teologie“) ve světle učení Bible a učení církve očistit naši představu Boha alespoň z těch nejhorších nánosů a karikatur.

Staromódní Bůh

   Je „mimo problém“, nerozumí dnešnímu člověku a dnešnímu světu, prostě „ujel mu vlak“... Je to roztřesený stařec s bílým vousem, možná trochu vzteklý a zahořklý, protože ho většina světa nechce poslouchat. Kolikrát už jsme viděli podobného šedovlasého starce na nějaké kostelní fresce ... a možná museli poslouchat starodávné písničky ze zažloutlého zpěvníku za doprovodu rozvrzaných varhan v zatuchlém kostele, kde věkový průměr osazenstva činil 65 let. Všechno napovídalo tomu, že Bůh a víra patří maximálně do muzea (pokud vůbec někam patří).

Ale: Bůh nestárne

   Bůh, v něhož věří křesťané, nestárne, „není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze“ (Iz 40, 28b). Jeho vzhled je „jako když slunce září v plné své síle“ (Zj 1, 18). Nejde o stařečka, který oplakává staré dobré časy: „Hle, činím něco docela nového“ (Iz 43,18-19) - proti jeho tvůrčím schopnostem jsme všichni nenapravitelní konzervativci!

  Bůh spící, vzdálený

   Kdosi nazval tuto karikaturu „bohem -hodinářem“: Uvedl všechno do chodu, stanovil přírodní zákony a vzdálil se. Až svět „dotiká“, přijde vyúčtovat. Podle tohoto pojetí Bůh kdesi existuje, ale svět ponechává svému osudu. O jednotlivce se absolutně nezajímá. Člověk věřící v tuto karikaturu Boha zastává krédo „co si neuděláš sám, nemáš“ (jak v praktickém životě, tak v duchovním). Život je v tomto pojetí jako sisyfovský výstup na skleněnou horu, na jejímž vrcholu pasivně čeká Bůh.

Ale: Bůh je s námi!

   Nebeský otec se však představil jako Emmanuel – „Bůh s námi“ (Mt 1, 23), jako ten, kdo je nám blíž než my sami sobě, kdo má spočteny i vlasy na naší hlavě (tzn. žádný detail našeho života mu není lhostejný – srov. Mt 10, 29-31).

Bůh policista

   Bůh je tu od toho, aby sledoval přestupky, aby je evidoval a trestal. Jinými slovy - strážce zákona. Někteří z nás v dětství možná slýchali: „Pánbůh tě vidí!“ - a šlo   o jasnou výhružku. Upřený pohled takového boha vyvolává strach a nejistotu (co zas bude, co jsem zase provedl ...). Člověk věřící v tuto karikaturu žije v pocitu, že Boží přízeň si musí tvrdě zasloužit, a hlavně: nic se nepromíjí!

Ale: Bůh je milujícím Bohem

 Ježíš i apoštolové nám představují docela jiného Boha, jehož láska předchází jakékoli naše snažení (1J 4, 19; 1J 4, 10) a který neodplácí podle našich hříchů. V centru jeho zájmu je člověk, ne jeho přestupky   (Lk 15, 11-32).

Vodič loutek

   Takovýto Bůh všechno řídí, nic se na tom nedá ovlivnit, všechno je dáno předem (fatalismus). Člověk nic nenadělá, nic nezmění. Celý svět i život každého člověka je jakoby neviditelnými drátky ovládán ze zákulisí. Správný věřící by byl podle       této karikatury vlastně uvědomělým Božím otrokem – bez vlastní vůle, bez vlastních názorů, přání         a tužeb (ty vědomě potlačuje). Takový člověk by měl mít „vygumovaný mozek“, protože myšlení je nežádoucí ...

Ale: Bůh respektuje svobodu

   Ježíš Kristus mluvil o jiném vztahu mezi Bohem a člověkem: „Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli“ (J 15, 15). Apoštol Pavel zase píše, že křesťané jsou „spolupracovníky na Božím díle“ (1Kor 3, 9). Nádhernou definici našeho vztahu vyslovil i židovský myslitel Martin Buber: „Dějiny se tvoří setkáním lidské svobody s Boží svobodou, jež se nazývá milostí.“ Tedy žádný fatalismus, žádné loutky.

Bůh pouze pro případ nouze  (automat-záchranář)

   Člověk jej vyhledává jen jako „záchranku“ v situacích, kdy selhávají lidské prostředky. V takovémto vztahu chybí důvěra a místo ní nastupuje obchodní komunikace: „Jestli udělám tu zkoušku, tak slibuji, že ...“ , „Jestli se uzdravím, tak ...“;  „Když se budu měsíc modlit to a to, očekávám, že ...“

   A když takto Bůh nefunguje, když nereaguje podle našich představ a nepřistupuje na takovéto obchody, ztrácí člověk snadno svou víru (lze-li mluvit o víře).

Ale: Bůh je přítel i Otec zároveň

   Do našeho vztahu s Bohem samozřejmě patří i všechny naše strachy a problémy.    V opravdovém vztahu jde ale o daleko víc. Bůh neustále naznačuje, že touží po vztahu „otec a dítě“ „přítel s přítelem“. Dítě přece nevyhledává otce, jen když mu dojde kapesné a přítel přítele, jen když mu hoří dům …

Děda Mráz, Santa Klaus

   V této karikatuře je Bůh dobráckým dědečkem, který má v popisu práce nosit dárky a vůbec pracovat pro blaho člověka   a odstraňovat mu ze života veškeré těžkosti. Je to Bůh tolerantní, a hlavně - nenáročný. Chápe, že jsme slabí, hřích a zlo omlouvá,  v podstatě mu nevadí ... Rozhodně nikoho  a nic netrestá, peklo neexistuje, protože Bůh je přece dobrák.

   Člověku s tímto pohledem se stírá rozdíl mezi bílou a černou, nejvyšší metou je tolerance (hlavně druhých vůči mně). Takový člověk nemá motiv pro boj se zlem a s hříchem, vůči Bohu neprožívá ani strach ani lásku.

Ale: Bůh nás nemůže zachránit (spasit) bez naší vůle, bez našeho přičinění

   Bůh je nesmírně dobrý a milosrdný. Právě proto nás chce vytrhnout z otroctví zla a hříchu, ze začarovaného kruhu vlastního sobectví, který by nás zlikvidoval. Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. Nabízí nám cestu k sobě, nabízí nám svou pomoc. Na tuto cestu se ale musíme vydat!       (srov. Žid 12. kapitola)

  Trapič

   Takovýto „bůh“ si libuje v lidském utrpení stylem „čím hůř, tím líp“. Kdo se má dobře, měl by mít pomalu pocit viny a honem si nějaké trápení vyrobit, protože přece „cesta bez kříže není následováním Krista“. Boží vůle se hledá v takovémto pojetí snadno - je to vždy ta horší možnost, vždy to pochmurnější, těžší, nepříjemnější ...

 Věřící člověk s takovouto představou Boha působí tísnivým a útrpným dojmem, i když se může vykázat radikálností a náročnými asketickými výkony. Ve své askezi vidí prostředek k získávání zásluh a uznání u Boha, potvrzení své hodnoty, proto ji tolik vyhledává. I když by svou cestu rád vnutil všem okolo, přesto občas prožívá pocit, že křesťanství je ta nejpochmurnější cesta, která existuje, a vlastně by ji nikomu ani nedoporučoval. Takový člověk je velmi náročný a kritický vůči druhým, protože jeho „bůh-trapič“ je velice náročný a kritický k němu.

Ale: Utrpení není samo o sobě dobré

   I když se křesťanovi utrpení nevyhne a někdy skutečně napomáhá k našemu růstu a očišťování, neznamená to, že je kvalitou samo o sobě, o niž bychom měli usilovat. Bůh nám neslíbil, že ze světa odstraní veškeré trápení, ale slíbil nám sílu a pokoj, aby nás nezdrtilo (srov. Jer 29, 11; J 16, 33). A již Starý zákon nás ujišťuje, že„z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí“ (Pl 3, 25-33). Pro ty, kteří každou nemoc považují za kříž a málem Boží požehnání, by bylo dobré přečíst si pozorně evangelia: Pán Ježíš tam nemoci nerozdával, ale uzdravoval. (Tím nechceme popírat, že jakékoliv utrpení nesené s láskou ve spojení s Kristem má nesmírnou hodnotu - ovšem ta hodnota není v tom trápení, ale právě v té lásce, která se v utrpení jakoby „uvolní“).

„Cosi“ nad námi, jakási „vesmírná vyšší inteligence“

   Podle tohoto pojetí je Bůh jen vysoká inteligence vysoko nad námi, vyšší moc, vesmírná všepronikající energie. Jen ne živá bytost, s níž je možné žít ve vztahu.

   Člověk vyznávající tuto karikaturu Boha sice rozumem uznává (že Bůh může existovat), nevstupuje s ním však do vztahu, nekomunikuje s ním (s energií by to ostatně bylo absurdní). Bůh se tak snadno stává pouhým objektem, věcí mezi jinými věcmi ... Tento bůh samozřejmě nezná cit           a soucit, ani se mnou, ani se světem. Angličané by řekli „emotionless blob“ - bezcitná hrouda.

Ale: Bůh je osoba a partner

  Bůh vstupuje do lidských dějin a jedná v nich. Ne jako neurčitá božská síla, ale jako osoba a partner pro člověka. Bůh člověka oslovuje, dává se mu poznat, zve ho, aby    s ním vstoupil do hlubokého osobního vztahu. Křesťanská víra pak není jen uznáním Boží existence či pravd nauky o Bohu, ale navázáním a prohlubováním tohoto vztahu s Bohem. Křesťanská víra je životem s Bohem.

   Bůh, jak ho představuje Bible, není lhostejný k lidskému utrpení. Naopak: vidí utrpení svého lidu (Est 3, 7-10), utěšuje (Iz 66, 12-13), zachraňuje (J 3, 16-17). Je možné mu důvěřovat, spoléhat na něj a postavit na vztahu s ním svůj život.

Kateřina Lachmanová a kolektiv.